Proč papoušci mluví - převzato z Český Rozhlas Leonardo

Papoušíček vrabčí (Forpus passerinus) –VenezuelaFoto:  kulyka, licence Creative Commons Attribution 2.0

Papoušci vynikají schopností imitovat pestrou škálu zvuků včetně lidské řeči. Velké popularity dosáhl papoušek šedý vycvičený americkou zooložkou Irene Pepperbergovou. Alex zvládl kolem 150 slov. Rozlišoval asi 50 předmětů, rozeznával šest různých tvarů a šest barev. Dokázal do určité míry zobecňovat. Mezi nabízenými předměty našel například klíč, bez ohledu na to, jak byl klíč velký nebo jakou měl barvu.

Alex si dokonce vytvářel vlastní slova. Uměl pojmenovat banán a třešně – anglicky banana a cherry. Slovo pro jablko Alexe nikdo neučil. Tohle ovoce připadalo papouškovi jako něco mezi banánem a třešní. Vymyslel si proto pro jablko označení „banerry“. 

V zajetí udivují papoušci řadou podobných jazykových dovedností. K čemu jim je tento talent dobrý ve volné přírodě? To se dá zjistit jen obtížně. Při pozorování těchto ptáků narážejí vědci na celou řadu problémů. Papoušci žijí i několik desítek let a je těžké zjistit, co všechno prožili, čím prošli, jaké nasbírali za svůj dlouhý život zkušenosti. Navíc hnízdí vysoko v korunách pralesních stromů a migrují na velké vzdálenosti. To jejich pozorování také neusnadňuje. 

Označovat je vysílačkou nebo jen obyčejným kroužkem nemá většinou smysl. Silný papouščí zobák přeštípne kroužek nebo upevňovací pásky vysílačky stejně dobře jako kleště a pták se nechtěné zátěže rychle zbaví. Vědci často ani nedokážou u papoušků odlišit samce od samice, protože příslušníci obou pohlaví vypadají stejně. 

K jedněm z mála papoušků, o jejichž životě v přírodě máme detailnější představu, patří papoušíček vrabčí (Forpus passerinus). Nejmenší jihoamerický papoušek dorůstá délky pouhých 12 centimetrů a hnízdí v dutinách stromů. Populace papoušíčků jsou početné a o vhodné dutiny je mezi nimi nouze. Nepohrdnou proto ani umělohmotnou trubkou. Vědci toho využívají a nabízejí papoušíčkům k hnízdění budky upevněné na dobře přístupných a přehledných místech. Díky tomu mohou pozorovat papoušíčky během kladení vajec a odchovu mláďat, pravidelně pořizovat zvukové a obrazové záznamy a odebírat potřebné vzorky. 

Papoušíček vrabčí v zajetíFoto: Kerstin Potzner, licence Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 Unported

S patřičnou opatrností lze dokonce na divokých papoušíčcích provádět pokusy.
Pro papoušíčky je budka hotové terno a neopustí ji, ani když jim vědci permanentně strkají nos do soukromí. Americký ornitolog Steve Baissinger tak sleduje populaci papoušíčků v jedné venezuelské lokalitě už čtvrt století. Za tu dobu nasbíral data o osudech 16 000 vajíček a 8500 mláďat. Ze záplavy dat před vědci pomalu vystupují zákonitosti života papoušíčků vrabčích ve volné přírodě. 

Rodičovský pár papoušíčků vrabčích se dorozumívá s mláďaty poměrně nenápadnými, krátkými zvuky. Lidskému uchu znějí všechny stejně (v nahrávce první čtyři zvuky). Takhle se ozývají rodičům čtyři mláďata v hnízdě. Teprve když jejich volání mnohonásobně zpomalíme, ukáže se, že každé mládě vydává svůj vlastní, zcela specifický zvuk (v nahrávce další čtyři zvuky). Tímto zvukem se nehlásí jen mládě. Rodiče oslovují každého potomka jeho vlastním zvukem a ten tak slouží jako jméno. Je neuvěřitelné, jak je informace ve volání papoušíčků nahuštěná. Než jednou kýchneme, stačí se mládě ozvat svým jménem asi 20x. 

Není pochyb o tom, že se volání nedědí. Mláďata se ho učí. To se ukázalo v experimentech, při kterých vědci zaměnili vejce různých párů papoušíčků. Mláďata se ozývala hlasem, který se podobal hlasu jejich adoptivních pěstounů. V ničem nepřipomínal hlas jejich biologických rodičů. 

Oba rodiče volají na mláďata velmi podobně. Tím poskytnou mláďatům základní rodinnou „kostru“ pro volání. Mládě se pak začne ozývat jedinečnou variací na toto základní téma. Zatím není jasné, zda si své jméno vytváří mládě samo, nebo jestli ho dostane hotové od rodičů. Nelze vyloučit, že papoušíčci svá mláďata „křtí“ podobně, jako to dělají lidští rodiče svým dětem. Každopádně mají všichni příslušníci jedné rodiny papoušíčků velmi podobná jména – podobně jako třeba příslušníci rodiny Nováků nebo Kadrnožků sdílejí příjmení a liší se jen křestními jmény. 

Pár papoušíčků vrabčíchFoto: Wikipedia public domain

Identifikace jednotlivců je pro papoušíčky životně důležitá. Mláďata zůstávají závislá na péči rodičů i poté, co vylétnou z hnízda. Papouščí mládež vytváří velká hejna o několika stovkách jedinců. Rodiče za svými mláďaty i nadále létají a přikrmují je. Jen díky rodinnému jménu najdou spolehlivě vlastní potomky a odliší je od cizích mláďat. 

Když vytvoří dva dospělí papoušíčci pár, musí své hlasy navzájem sladit – musí najít společnou řeč. Zvládnou to díky svým vrozeným dispozicím a podají podobný výkon, jako kdybychom se my v dospělosti naučili nový mateřský jazyk. Většina ptáků si osvojí pěvecký repertoár v útlém mládí a po zbytek života už ho nemění. Papoušci se jako jedni z mála naučí nový zpěv i v dospělosti. Když se dostanou do zajetí, projeví se tyto jejich přirozené vlohy imitací lidské řeči a dalších umělých i přírodních zvuků. 

Před výkony papoušků chovaných v zajetí nelze než smeknout. Schopnosti, které projevují tito ptáci ve volné přírodě, se však zdají ještě úžasnější. A to jsme stále na samém počátku jejich odhalování.

https://www.rozhlas.cz/leonardo/priroda/_zprava/proc-papousci-mluvi--944135