Papoušíčci v časopise NOVÁ EXOTA
Papoušíčci - Na řadě jsou přírodní ptáci
Chov papoušíčků za posledních 25 let, kdy se mu věnuji, prochází nejrůznějšími obdobími. Na pár let z našich chovů tito minipapoušci téměř vymizí, následuje boom a zájem o ně se mnohonásobně zvýší. A tak to jde v cyklech pěti či sedmiletých pořád dokola.
Myslím, že tyhle cykly se netýkají jen papoušíčků, ale řady dalších ptačích druhů. V Holandsku, Belgii či Německu podle mne takové kolísání neznají, tedy rozhodně nejsou tak výrazné. Možná někoho napadne: Proč tomu tak je?
Tak jako za mnoha jinými nešvary naší společnosti i zde můžeme hledat nesrovnatelně horší ekonomickou situaci a s ní spojenou představu mnoha chovatelů, že ptáky mají hlavně proto, aby na nich vydělali. Jakmile se trh dočasně nasytí, odbyt a s ním spojená prodejní cena ptáka klesne. A reakce „chovatele“? Rychle (aby ztráta nebyla tak velká) prodat a poohlédnout se po něčem jiném, novém, v danou chvíli atraktivnějším (rozuměj lépe se prodávajícím). Smyslem chovu této velmi početné skupiny „chovatel“ tedy není snaha odchovat co nejlepší jedince, se kterými lze uspět na výstavě (což je dominantní snahou většiny běžných chovatelů ve výše zmíněných rozvinutých zemích - pochopitelně i těm jde o to příliš neprodělat, ale není to hlavní hnací motor chovatelství), nebo snad dokonce dlouhodobě šlechtit ideálně zbarvené a v postavě dokonalé tvory, ty připravovat ve výstavních klecích na bodované soutěže... Jejich cílem je odchovy co nejdříve prodat. Počkat, až ptáci přepeří, až se ukážou v celé své kráse, je vlastně ani nenapadne.
Od chvíle, kdy se uvolnily hranice, jezdím téměř každoročně za chovateli do Holandska a Belgie a svůj chov se snažím doplňovat nepříbuznými ptáky či novými mutacemi. Mám radost, když se 20 let potkávám se stále stejnými tvářemi, kteří na burze stojí u pár klecí s papoušíčky a je pro ně nemyslitelné tuto svou srdeční záležitost opustit. Ze všech mých známých vlastně skončili s papoušíčky (a ptáky vůbec) co si pamatuji jen dva - jeden vážně onemocněl, druhému se narodilo alergické dítě.
Zato u nás se vždy objeví nadšenec, investuje do klecí, do ptáků, záhy zjistí, že prodat odchovy je těžké a když, tak za ceny, které jsou o hodně nižší než za kolik ptáky nakoupil. A po pár letech pokusů, když ho potkám, mi vypráví, že se věnuje mnohem zajímavějším papouškům a do ucha mi šeptá, že je o ně opravdu velký zájem, abych to zkusil taky. Dávám si trochu zbytečnou otázku: Kolik vlastně papoušíčkářů, se kterými jsem se u nás před 15-20 lety stýkal, vydrželo. Jeden, dva, nebo žádný?
Sláva! Forpus-klub založen
Ale dost lkaní, k mé radosti se podařilo docela nedávno založit klub chovatelů papoušíčků (správně Forpus-klub, www.forpus-klub.cz), jehož členy se stala řada chovatelů papoušíčků u nás i na Slovensku. Věřím, že je to konečně ten správný krok k zajištění setrvalého chovu těchto ptáků u nás na vysoké úrovni. Hlavní dík patří ing. Pavlu Kubíčkovi, který plány dotáhl ke konci. Naším společným cílem pro nejbližší dobu je dovézt kvalitní ptáky, zavést evidenci, zajistit výměnu ptáků a hlavně pořádat bodované soutěže.
Jak to u nás s papoušíčky dnes vypadá
Papoušíčky u nás dnes chová odhadem asi 50 chovatelů, těch větších (s více než 5 páry) není asi ani 20. To je ale slušný začátek. Nejrozšířenějším druhem je stále papoušíček šedokřídlý (Forpus coelestis). Důvodů je řada, dva jsou zásadní. Prvním je zbarvení tohoto ptáka - je totiž s modrým páskem po straně hlavy a šedým přelivem na křídlech hned po papoušíčkovi žlutolícím nejkrásnějším zástupcem skupiny. Druhým důvodem je to, že to není pták pralesní, ale otevřené krajiny se sušším klimatem, takže jeho adaptace na podmínky chovu v domácnostech byla nejsnažší (úhyny odchytových ptáků byly nejnižší). Proto se choval tento papoušíček vždy nejpočetněji, objevily se u něho první mutace a dnes jich je tolik, že se v nich vyzná málokdo. V chovu tohoto papoušíčka jsou mutační ptáci dnes hnacím motorem u většiny zájemců u nás i v zahraničí.
V chovu mutací poněkud stále zaostáváme za nabídkou v zahraničí, ceny některých nových mutací a kombinací jsou vysoké a jak už jsme mnohokrát slyšel obecně platí: za tak malého ptáka tolik peněz?
Celkem běžně se setkáme s mutací modrou – jde o opravdu nádherně zbarveného ptákja, modrá je čistá, něco jako u alexandra malého, mnohem líbivější než u aymarů. Poněkud vzácnější jsou dvě žluté mutace - pastelová (černooký pták, tzv. evropský žlutý či žlutý pastel) a lutino (červenooký pták). Spojením modrého a pastelového jedince lze postupně získat kombinaci zvanou bílý (modrý) pastel, spojením modrého a lutinového ptáka kombinaci albino (bílý červenooký). Kombinace jsou mnohem méně časté – chovatelsky cennější, ale méně líbivé.
U lutinových ptáků lze samce bez problémů poznat, protože původně modré znaky na křídlech a v kostřeci jsou čistě bílé, kontrastující s jinak žlutým tělem. Odlišit lze v dobrém světle i albinové samce s jasně bílými křídly.
Druhou mutací, která k nám bylo po modré dovezena, byla mutace plavá (fallow). Červenoocí ptáci mají zesvětlalé opeření, hlavně plavomodrý samec je nádherný pták. Dnes se chová dost málo a je to škoda, protože u specialistů na kombinace plavých ptáků s jinými barvami v Holandsku jsme viděl atraktivní plavopastelové, plavošedé či plavé faded jedince. Jistě by se vyplatilo, kdyby i u nás se někdo specializoval jen na kombinace plavé a dalších barev. Opravdu specializoval, nelze mít všechny mutace a kombinace naráz.
Z dalších mutací je u nás nepočetně chovaná americká žlutá (mutace trochu podobná pastelové, ovšem vzájemným křížením amerických a evropských pastelů získáme ptáky zelené, což ukazuje na to, že jde o mutace rozdílné). Američtí žlutí jsou překrásní ptáci, hezčí než žlutí pasteloví, neboť jsou skutečně žlutí, bez zeleného přelivu, který je hlavně u samců pastelů běžný.
Kombinací s modrou vznikají američtí bílí, krásně bílí ptáci s jemně modrým zabarvením na těle.
Samečci pastelů (včetně bílých) a amerických žlutých (a bílých) mají zachovány samčí modravé znaky v křídlech a na kostřeci (kostřec je modrý i u některých samic). Modrá je ale výrazně zesvětlalá. U bílých pastelů kolísá modré zbarvení v široké škále od téměř bílých ptáků po modrobílé.
Nedávno se objevil názor jednoho amerického odborníka, že správným pojmenování americké žluté je dilute, v kombinaci s modrou pak dilute modrý. V USA je toto pojmenování již běžně rozšířené.
Další mutací, kterou u nás můžeme vidět, jsou žluté straky. Strakatost je po těle různě rozšířená, běžně do 20-40 % procent těla, žlutější ptáci jsou vzácnější, ale krásnější, a jsou výsledkem výběrového šlechtění po několik generací. Zelené (přírodní) straky jsou zbarveny v kombinaci zelené a žluté (plus u samců modré znaky v křídlech a na kostřeci). Krásné jsou modré straky, které mají skvrny bílé. Straky jsou i pastelové a u dalších mutací.
Poměrně nově se objevila mutace, která se projevuje ztmavnutím (zešednutím, proto grey) opeření. Protože se dědí podobně jako ostatní výše uvedené barvy (recesivně) a neznáme u ní jedno a dvoufaktorové jedince, ptáky nazýváme šedozelený (greygreen) a v kombinaci s modrou šedý (grey) a nejde pravé faktory tmavnutí. Hlavně samci jsou krásní ptáci s temně modrou barvou. Tyto ptáky již v českých chovech máme.
Před pár lety se konečně objevila klasická mutace, vedoucí ke tmavnutí, takže dnes lze získat ptáky s jedním (D = dark) a dvěma faktory tmavnutí (DD = doubledark): v zelené řadě tmavozelené a olivové, v modré řadě kobaltové a mauve. Ceny těchto mutací jsou zatím vysoké (kolem 150 Euro za kus). K nám byli dovezeni první jedinci. Je jisté, že kombinace těchto tmavých faktorů s pastely, plavými či skořicovými přinese nová krásná zbarvení.
Na americkém webu se diskutují celkem 4 odlišné mutace, vedoucí k patrnému tmavnutí opeření (zesílení melaninu). Vedle zmíněných grey (greygreen, dědičnost recesivní) a dark (doubledark, DD, olivová, dědičnost dominantní) ještě misty (dominantní) a USA Dark (recesivní).
Nějakou dobu se také v zahraničních chovech objevují různé mutace, projevující se ztrátou (zeslabením) melaninu a celkovým zesvětlením opeření. U klasických zelených ptáků to nejsou výrazně odlišní a hlavně nijak krásní jedinci, v kombinaci s modrou, plavou či pastelovou už ale vznikají velice zajímavé a atraktivní mutace.
Z rozšířenějších jsou ptáci skořicoví (cinnamon) a faded, s jejichž správným pojmenování jsou trochu nejasnosti. Kombinují se s jinými mutacemi a vznikají celkem zajímavě zbarvení papoušíčci, kteří se ovšem významně neliší a nejsou leckdy tak atraktivní jako základní barvy.
Všechny uvedené mutace s výjimkou faktorů tmavnutí se dědí autosomálně recesivně - informaci o této barvě, ať už viditelnou, nebo jen v genotypu (pták tzv. štěpitelný, split) proto musí mít oba jedinci v hnízdním páru.
Mutace zvaná skořicová se pravděpodobně vyskytuje jak s dědičností recesivní (evropští chovatelé používají pojmenování isabelová), tak s dědičností vázanou na pohlaví (pojmenovaná chovateli pallid) – zde jde o první mutaci s tímto typem dědičnosti, která byla u papoušíčků prokázána.
Mutace tmavá (výše zmíněné faktory tmavnutí) je autosomálně neúplně dominantní.
Vzácnou mutací, kterou jsem dosud viděl jen na fotografiích u jednoho dánského chovatele, je opalínová. Zde se jedná o dědičnost recesivní vázanou na pohlaví.
Autosomální neúplně dominantní dědičnost je známá také u dominantních strak, které jsou ovšem v Evropě poměrně řídké a o jejich výskytu u nás nemám informace. V USA jsou naopak běžné.
Poslední atraktivní mutací, která je v Americe již rozšířená, ale v Evropě jsem tyto ptáky dosud neviděl, je tyrkysová (turquoise). Jedná se jedince neúplně modře zbarvené, částečně zelené. V USA se kombinují s dominantními strakami a vznikají atraktivně vybarvení „trojbarevní“ (bílá, modrá, zelená) ptáci.
V roce 1995 se v Holandsku objevila ještě jedna červenooká mutace, která se dědila recesivně. Její osudy nejsou známé.
Papoušíček brýlatý (Forpus conspicillatus)
Velmi pěkný drobný papoušíček je po p. šedokřídlém dnes nejrozšířenější, i když ještě před 20 lety u nás téměř chován nebyl. Jeden z prvních dovozů pap. brýlatých jsem ještě před rokem 1989 učinil z tehdejší NDR a byla to velmi dobrodružná akce, neboť jsem tyto ptáky (a s nimi několik párů agapornisů hnědohlavých) měnil za aratingy hnědohlavé s tím, že aratingy vezu na výstavu. Ale ve vývozním povolení jsme tehdy měl již napsané papoušíčky a agapornise v naději, že na hranicích nebude odborník a půjde jen o to, aby souhlasil počet jedinců a zpátky jsme se mohl vrátit bez potíží. Bohužel nejenže jsem vezl jiné ptáky, ale nesouhlasil ani ten počet, neboť aratingů se mi nepodařilo koupit dost. A k tomu všemu na hranicích číhal ptáků znalý veterinář, který se v papírech začal pitvat. Nakonec nás do NDR pustili i s ptáky, ve veterinárních seznamech přeškrtali jména a já s manželkou a malými dětmi při návratu umíral strachy. Natolik, že jsem papoušíčky raději převezl ukryté v motoru staré škodovky.
Papoušíčky brýlaté – samečky – by neměl být problém odlišit. I když známe několik poddruhů, vždy musí mít alespoň náznak modrého okruží. Zeleň na jejich těle je tmavší než u p. vrabčího, znaky v křídle a na kostřeci velké a tmavomodré (kobaltové). Samice nemají žlutavé čelo ani jinou část hlavy. Ale ani přes odlišnost těchto vnějších znaků i u samic papoušíčků se zřejmě řada chovatelů (o důvodech nechci spekulovat, věřím v záměnu samic z neznalosti) neubrání produkování kříženců s jinými druhy. Svědčí o tom dva příklady ze začátku roku, ke kterým se vrátím.
Sem tam se mezi chovateli objeví brýlatí se žlutými pery – straky. Venku jsou některé straky již nápadně žluté, u nás jsem takové jedince neviděl. Nově jsem dostal fotografie modré mutace papoušíčků brýlatých. Jde o krásné ptáky, modrá je malinko tmavší než u šedokřídlých. Jestli se jedná o spontánní mutaci, nebo byla modrá získána křížením s modrými šedokřídlými, nevím.
Tato mutace byla údajně chována již v 70. letech v Německu.
Další popsanou mutací je isabelová (autosomálně recesivní).
Blíže nespecifikovaní jasně žlutí brýlatí se objevili asi před 30 lety v chovu pražského chovatele Z. Schifmanna, bohužel přestože jich během krátké doby odchoval několik, v chovu se neudrželi. Šlo pravděpodobně o mutaci vázanou na pohlaví, protože žluté byly jen samice. Gen nesl samec, křížením žlutých samic se zelenými samci se rodili jen přírodní ptáci. Nedostatečná znalost genetiky a také to, že chovatel neposkytl část odchovů jinému chovateli způsobily, že jedinou vzpomínkou na tyto ptáky je článek v jednom chovatelském německém časopise a fotografie.
Papoušíček vrabčí (Forpus passerinus)
Kdysi u nás byl nejpočetnější z celého rodu, pak vymizel, před 15 lety jsme je znovu dovezli z Holandska, ale protože šlo o nevýrazného papoušíčka s nejméně atraktivním zbarvením, opět téměř vymizel. A to přesto, že byli dovezeni kvalitní odchytoví ptáci ze Surinamu (firma Ptáčník Plzeň), kteří se docela dobře rozmnožovali. Dnes je o „vrabčáky“ zase nebývalý zájem, hlavně mezi chovateli, kteří se vracejí k chovu přírodních papoušíčků a sestavují kolekce více druhů. Je to velmi záslužná chovatelská práce a každý specialista na mutace by měl mít doma alespoň pár klecí s přírodními ptáky jako podporu jejich záchranného chovu. Cena papoušíčků vrabčích ovšem vystoupala a pohybuje se mezi 100-200 Eury. Pokud se jedná o čisté poddruhy, může být i vyšší.
U papoušíčků vrabčích nemá nikdy samec modrý kostřec (proto se mu říká také zelenohřbetý – green rumped parrotlet), ani samice nesmí mít v kostřeci náznaky modré. Pokud se modrá pírka objeví, jde zaručeně o křížence. Samce poznáme podle modrých znaků v křídle, které jsou ale méně rozšířené a výrazné než u ostatních druhů. Samice nemá žádný modrý znak na těle a obvykle nažloutlé tělo. Papoušíčci vrabčí jsou výrazně menší než šedokřídlí, jedná se o nejmenšího zástupce rodu.
Asi před 15 lety odchoval holandský specialista Piet Konkelaar (ptáky již nechová) papoušíčky vrabčí s tmavým přelivem, kteří byli následně determinování jako mutace dilute. Jednofaktorový dilute je jen mírně tmavý, spíše žlutozelený, dvoufaktorový téměř olivový či olivovohnědý. Pieta jsem navštívil doma, ptáky choval na půdě, kde bylo dost vedro, a měl zde snad stovku mutačních papoušíčků. Ptáky se rozhodl prodávat až ve chvíli, kdy jich měl hodně, což byl jistě dobrý obchodnický tah. Ovšem ani dnes nejsou tito papoušci běžně k sehnání, na burze jsem je zřejmě nikdy neviděl.
U papoušíčků vrabčích jsou v Belgii a Holandsku chováni i ptáci modří a dokonce kobaltoví a šedí (mauve), vzniklí kombinací s dilute mutací. Osobně jsme je neviděl, chovatel mi poskytl obrázky (v prosinci 2003). Další informaci a obrázky jsme dostal v loňském roce, kde ovšem chovatel „vytvořil“ modré brýlaté přikřížením modrých šedokřídlých. Po sedmi generacích má podle svého tvrzení již geneticky čisté modré brýlaté. Na fotografiích jsou to krásní ptáci, čistě modří s temně modrými znaky u samců, a to i okruží oka.
Na amerických webech můžeme najít informace ještě o isabelové mutaci (dědí se autosomálně recesivně) a tmavozelené (autosomálně dominantí).
Americký chovatel (https://miniparrots.com/ ) nabízí vrabčí modré, lutino i albino. Štěpitelné na lutino za 200 USD, ostatní ceny raději nezveřejňuje a jsou k dispozici na požádání. Otázkou je, zda jde skutečně o papoušíčky vrabčí a ne nějaké křížence, protože na jedné z fotografií je modrá mutace samce s jasně modrým kostřecem.
Papoušíček kolumbijský (Forpus spengeli)
Kdysi byl tento papoušíček veden jako poddruh papoušíčka modrořbetého, vzhledem k rozšíření a výrazně odlišnému zbarvení bylo uvažováno o jeho přiřazení k papoušíčkům vrabčím a nakonec je nejčastěji uváděn jako samostatný druh.
Na rozdíl od papoušíčka modrohřbetého mají samci modré znaky na kostřeci a křídlech tyrkysové, tedy světle svítivě modré, zatímco u druhu xanthopterygius jsou tmavomodré. Bohužel v našich chovech se vyskytovala řada kříženců a jejich vymizení paradoxně pomohl malý zájem chovatelů o tyto ptáky a jejich vymizení.
Dnes je papoušíček kolumbijský chovaný jen u několika chovatelů a povedlo se nám pár párů dovézt z Holandska a Německa. Cena za pár se pohybuje mezi 100-150 Eury. Snahou vedení Forpus-klubu je dovézt alespoň 10 nepříbuzných párů a vytvořit minimální chovnou základnu. Obdobně se bude snažit dovézt přírodně zbarvené papoušíčky ostatních druhů.
Před několika lety byla u nás odchovaná skořicová mutace (p. Krtička). Tyto ptáky následně získal zkušený chovatel mutací v Praze, u kterého jsme je viděl a fotografoval. Ten je posléze nabízel na zaraničních webech. Jejich další osud neznám.
U papoušíčka kolumbijského je známá modrá mutace (autosomálně recesivní), ovšem v Ev ropě velmi vzácná.
Papoušíček modrohřbetý (Forpus xanthopterygius)
Ještě před 15 lety se u nás dali papoušíčci modrohřbetí sehnat celkem běžně, kvalitní ptáky měl například chovatel Jan Bukovan. I když existuje více poddruhů, u nás se obvykle neoddělovaly, protože nebyl známý ani původ chovaných ptáků a ve zbarvení se liší jen málo.
Modrá barva u samců je nádherně temná, asi jako u brýlatých, ve křídlech ve velkých plochách. Jinak jsou celí zelení (bez šedého přelivu a modrého na hlavě – to mají jen kříženci). Samice jsou zelené, zbarvením podobné samicím papoušíčků vrabčích, ovšem větší. Záměna je přesto možná a bývala zřejmě i častá.
Tyto papoušíčky jsem bohužel v posledních letech neviděl jak v našich chov, tak ani u chovatelů v zahraničí, ani na ptačích burzách. Pokud je někdo chová, bylo by nanejvýš prospěšné se ozvat na vedení Forpus-klubu, abychom se pokusili sestavit nepříbuzný kmen a pokusili se o zachování tohoto nádherného papoušíčka v našich chovech.
U papoušíčků modrohřbetých existují mutace modrá, žlutá černooká (pastelová) i lutino (všechny autosomálně recesivní) - ovšem nevím, zda tyto ptáky někdo chová i v Evropě.
Papoušíček žlutolící (Forpus xanthops)
Největší a nejkrásnější z papoušíčků býval kdysi řazen jako poddruh papoušíčka šedokřídlého. Je poněkud větší a hlavně nádherně zbarvený, se žlutou maskou a temně modrými znaky u samce. Typická je černě zbarvená horní čelist zobáku. Modrý kostřec má i samice, chybí jí ale modré zbarvení na letkách.
U nás ho chová jen pár chovatelů a odchovává pravidelně zřejmě jen jediný – člen Forpus-klubu ing. Vlastimil Vlček. Jeho chov není snadný, možná i proto, že chovatel většinou nemá k dispozici tolik ptáků, aby v případě nesouladu přepároval. Vše je dáno vysokou pořizovací cenou, i když i ta v posledních 5 letech spadla. Nedávno bylo problém sehnat pár pod 500 Euro, letos v lednu mi nabízel holandský chovatel pár za 350 Euro a při odběru 7 párů mohla být cena za pár „jen“ 300 Euro.
Mutace u tohoto druhu nejsou známé. Přitom vytvořit modré, pastelové i jiné papoušíčky žlutolící by vzhledem k blízké příbuznosti a podobnosti s papoušíčkem šedokřídlým mělo být snadné, doslova chovatelská lahůdka. Podobně, jako kdysi vznikaly nové mutace u agapornisů. Jsem zvědavý, kdy se někdo touto cestou vydá...
Papoušíček modravý (Forpus cyanopygius)
Dlouho v Evropě nebyl a nepočetně byl chován jen v USA. Dnes už se dá sehnat a dokonce bylo dovezen na Slovensko a možná i k nám. Je to hezký, i když trochu tmavý papoušíček s výrazně tyrkysově modrým kostřecem a křídly.
Členové Forpus-klubu chtějí dovézt i tento neobvyklý druh papoušíčka.
Mutace nejsou známé.
Papoušíček modrokřídlý (Forpus sclateri syn. modestus)
Nejvzácnější z papoušíčků (někdy známý pod jménem Sclaterův), o jehož výskytu u chovatelů v Evropě ani zajímavostech v chovu či mutacích nemám informace.
Pozor na křížence
Podobnost hlavně samic některých papoušíčků (a někdy možná nedostatek chovného materiálu, neznalost nebo snad záměr) jsou důvodem, proč se stále znovu objevují a v prodeji nabízejí kříženci jednotlivých druhů. V poslední době jsem 2 x zastihl křížence papoušíčka vrabčího a brýlatého. Protože samec brýlatého je nezaměnitelný, pravděpodobně na vině je nesprávně určená samic. Přitom barva těchto samic, byť jde o zelenou, je na první pohled jiná, a navíc samice vrabčích mají světlé až žlutavé čelo.
V obou případech (jednou šlo o 2,1 v Praze, 1 x o 1,0 na burze v Přerově) nebylo těžké poznat, že prodávaní papoušíčci „brýlatí“ brýlatí rozhodně nejsou – už jen proto, že nemají brýle. Samice neměla ani náznak žlutého na čele a proto by se skutečně dala zaměnit za samici brýlatou. Její sourozenci – samci – ovšem naopak vykazovali mnohem více znaků papoušíčka vrabčího: neměli modré znaky v kostřeci a plochy modré na křídlech byla omezené. Pokud bychom neznali rodiče, uvažoval bych o chybě chovatele, který buď zaměnil mláďata, nebo neví, co chová. Ale vzhledem ke zmíněným brýlím (modrému okruží oka) papoušíčků brýlatých to prostě nemůže být možné.
Všem chovatelům a zájemcům o koupi papoušíčků, hlavně začátečníkům, doporučuji prostudovat literaturu a dobře nastudovat fotografie a obrázky. Ptáky kupovat při dobrém osvětlení, prohlédnout si zbarvení těla, křídel a kostřece. Pokud si nejste jisti, ptáky rozhodně nekupujte. A křížence z chovu vyřaďte.
Martin Smrček
Ke způsobu chovu papoušíčků se vrátím v některém z příštích čísel našeho časopisu.
